NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chrlení superlativů na adresu SONO Centra pokračuje, neboť si s přehledem poradí i s extrémními metalovými subžánry. A díky tomu je možno alespoň lehce okomentovat i produkci předkapel, které neznám, a které mě příliš nezaujaly ani z desek při přípravě na akci, přestože na Metalopolis mají pochvalné reference.
Amíci ESCUELA GRIND prozrazují vše již názvem. Čistý grind, snad žádná skladba nemá přes dvě minuty. Jak jim to šlo na place, nemohu posoudit byvše uvězněn v brněnské odpolední dopravní špičce. Tedy prosím o doplnění postřehů do komentářů.
Ruská kapela v této době na českém pódiu? Navíc po boku postojově velmi jasně vyhraněných hvězd? No, proč ne? Pokud není Rus úplně vylízaný a je schopen si zařídit papíry (nejlépe azyl), je v pořádku umožnit mu nakoukání do civilizace. Snad ne poslední. Situace nebyla kapelou komentována, možná konkludentně přizváním medvěda na pódium.
Z desky mě SIBERIAN MEAT GRINDER i přes svou objektivní kvalitu příliš nechytli. Naživo to bylo v pořádku, jejich intenzivní odštěkaný crossover poskytuje spoustu záchytných míst i pro neseznámené posluchače. Postupem času se však projevila jistá tvůrčí monotónnost a ochabnutí mé pozornosti. Asi jsem na to už moc starý a potřebuju víc dynamiky.
O DROPDEAD se dá napsat to samé. Tedy že mě i přes svou objektivní kvalitu příliš z desky nechytli, a že snaha byla. Náhodný kolemjdoucí by mohl kapelu dle vzhledu členů považovat za all-star band známých osobností: Tom Sizemore - vokály, Jaroslav Hutka - bicí, Pavel Žáček - basa, TGM za mlada – kytara. Hardcore = apel na jakousi společenskou odpovědnost. DROPDEAD jsou učebnicovým příkladem - antifašismus, environmentalismus, feminismus. Bobby Otis by se na politickém řečništi uchytil zcela bez problémů. Jeho tepání do společnosti bylo autentické a naléhavé. Bodejť by ne, kdybych ho potkal v podvečer na ulici, odkýval bych mu i vlastní eutanázii. Výraznou kaňkou na Bobbyho vokálním vystoupení bylo, že si poněkud pletl mikrofon s lasem. A když se mikrofonem prudce máchá a točí, občas to nevydrží. Technik i zvukař museli být v permanentní pohotovosti, aby jeden stíhal odpálené kusy měnit či štelovat a druhý čudlíkem podchytit.
O muzice samotné vám nenapíšu nic. Jakmile se do toho DROPDEAD opřeli, byl jsem ztracen jak trubec na vycházce. Ani SONO nepomohlo. Brutální mašina s plynem na 6000 otáček. Asi jsem do HC ještě nedorostl. Sorry, Ripe.
Barney a spol. se u nás vyskytují celkem často, v Trutnově jsou jako doma, ale i přesto halu v pohodě zaplnili. Že by hřešili na hvězdný status? Nehrozí! Sledovat je je vždy zážitek. Ta energie je nepopsatelná. A vždy se člověk bojí, jestli je Barney OK, jestli už se záchvat dostavil anebo jestli někdo z přísálí netočí nějaké záběry do další série „Last Of Us“. Shane už má za sebou nějaký ten zdravotní problémek, šmakuje mu, a tak si radši v havajské košilce jen lehce užíval status mistra basů, bom-bom-bom. No príma. John Cooke už má dredy skoro až po kolena, a když šel kolem mě s drinkem, zdálo se mi, že už roste do země. To samozřejmě nevadí, na pódiu tahá z nástroje krvavou lávu. No a Danny je furt stejný. Devítiruká kočka.
Lid dole řádil, někteří si skočili zaplavat, pozorován byl pokus o wall of death a nějaké ty pity. Jeden smělec si na začátku setu hodlal s Barneym mezi skladbami cosi domluvit, což byl startovací signál pro stage crew. Barney však s lehkým úsměvem a jemným gestem dal jasně najevo, že žádný problém nehrozí. A od toho momentu už nebylo na place co řešit.
Setlist nabídl 7 nových věcí, 7 věcí superstarých (tj. z r. 1990 a starších), 2 coververze a zbytek byl vyzobán napříč diskografií.
A jsem nucen se vrátit k facebookové disputaci. Stále jsem přesvědčen, že kultovní skladba „You Suffer“ zazněla dvakrát. Oponenti tvrdí, že podruhé to byla „Dead“. Podrobil jsem oba songy důkladné analýze zejména z hlediska užité tóniny, rytmických zlomů, frázování a také délky („Dead“ je skoro třikrát delší). I když setlist uvádí „Dead“, Barneyho gesto po druhém odehrání „You Suffer“ bylo výmluvné – potutelný úsměv a do publika signalizované véčko ve smyslu „Chtěls to podruhé? Tady to máš!“.
Setlist NAPALM DEATH čítá 22 položek:
https://www.setlist.fm/setlist/napalm-death/2023/sono-brno-czechia-73ba9e31.html
Fotky jsou zase z low-cost mobilu, tak prosíme o shovívavost. Raději mrkněte na Youtube, záznamů už je tam dost.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.